O VĚCECH PROSTÝCH

O čem básničku psát?,
třeba o lučním kvítku něžném.
O všem tom, co člověk má rád,
nebo o kamínku běžném.

Louka posetá snad všemi barvami,
těch rozličných květů, vděčných slunci.
Kolik ta snivých podnětů jen dává mi,
a těch her, jež rozehráli jejich tvůrci.

Jdu dále svou cestou prašnou, a hle,
jak zajímavý tu sedí motýlek.
Poutníku ty, více kolem sebe hleď,
a nemiluj tak svůj mobilek.

A co těch broučků i barevných kamínků,
stále je, se na co dívat.
Ale i ta kopřiva stojí za zmínku,
popálí a přestanete nad mobilem zívat.

A ptáci vám k tomu zpívají,
ovšem ne těm se sluchátky v uších.
I jiná tu překvapení číhají,
zaměstnávající zrak i čich.

Polní a lesní zvířata,
srnka, zajíc, také plazící se užovka.
Jindy zaběhnutý pes vám v patách,
nebo páchnoucí houba hadovka.

Ale i těch libých vůní,
třeba ta omamná lesní.
Skřehotání žab se ozývá z tůní,
jahůdky, maliny a borůvky se sní.

Příroda bývá bohatá,
pro zrak, sluch, čich i chuť.
Pestřejší jsou její data,
sám si to posuď.