Oblíčená myšlenkami

Je to náhoda, osud, ironie nebo snad trest?
Že touto chvílí, na jednom pofydérním místě,
myslím na člověka, který mi chce všechno modré z nebe snést.

Já mám ho moc ráda a chci mu to vynahradit příště,
právě teďka bych ho chtěla u sebe,
a držet se ho jak to nejžíznivější klíště.

Rozum kříží se mi se srdcem - co říká STOP!
Rozum káže - snášej ještě to zlo,
co tak krásně voní blahem, dokud se ti nenaplní strop.
A já právě stále nevím, kdy už toho budu mít dost.



Čeká na mě štěně moje a já ho podrážím jako jedovatej had,
až mě prokoukne a odsoudí mě,
teprv pak pochopím, co znamená mít někoho rád.

Zatím také zkouším,
kolik pekla vydržím,
a v jak velké hloubce bahna dokážu vlastně plavat?

Dokud poklidnější styl života mě nezačne víc lákat,
pak už se nebudu z těch pastí muset sama drápat
nebo zbytečně se flákat,
ale věř, budu toho mnohem víc než ty chápat,
i když jsem mnohdy musela asi častěji plakat.

Snad nebude pozdě než pochopím,
co dnes ztrácím a budu ho chtít zpět,
a on - ten anděl, co mě mohl zachránit, mi bez váhání řekne:

,, Než tebe vedle sebe mít, to snad radši skočím z mostu teď hned!"
A mě se pak nejspíš, ze dne na den, začne hroutit celej svět.


On je neviňátko, co nevědomě vkročilo na území nejtemnější hry,
já chci jeho ale nedokážu dohrát, protože si chci ještě splnit své tajné sny.

Zároveň mám strach, že budu přece jednou litovat,
a budu vyhnaná mezi nevěrný psy,
kteří když pokoušou svého pána,
tak se musí nechat utratit, aby už nemohli prožít další dny.


Žiju v extrémech, který mi nedaj spát,
mám pocit, že začínám hnít tím, když musím lidem kolem sebe lhát.

Především těm, který mám ráda a nejde skoro popsat jak moc,
Dneska nevím jak dál... a nevím koho zavolat si na pomoc.


Modlím se za to, aby nebylo nebe,
protože jestli existuje, babičku s dědou stud ze mě zebe.

Promiňte, já přála si jen o něco pestřejší život,
Ale možná si to dělám jenom horší,
a v hlavě i kolem sebe si jen zatím střádám zákeřné stlivo.

Nevím, co vlastně teď chci, kdo jinej mi to řekne?
Nemůžu se rozhodnout a začínám se chovat dost vztekle.



Nedokážu se zastavit, nedokážu se rozhejbat,
na mě by se neměl radši vůbec nikdo spoléhat.

Chci se rozběhnout, ale svazuju si nohy,
proklínám samu sebe, mám na to extra vlohy.

Chci se rozlétnout, ale svazuju si křídla,
pak se divím, že jsem opět na tvrdou zem slítla.

Prosím o vysvobození, ale uzamykám se v plesnivý kopce,
chci žít navěky a přemýšlím, co bude vyryto na mé hrobce.



Ta snaha pochopit samu sebe, je pro dnešek nejspíš marná,
a možná ani jedna z těchto vět, co tu píšu, není kladná.

Ujíždím si na pocitu, že jednou budu bohatá,
Doufám, že země pode mnou se za to nestane prokletá.

Tančím sama, ale i tak smyslně zmítám tělem,
pohled na to připomíná vlnící se ranní moře,
ruce po zrcadle kloužou a drtí ho jak nebezpečná bouře.
A mě se to začíná snad i líbit a já se ptám - cože???


Chci vidět den, ale radši ho celej prospím,
když nastane tma a mám strach,
držím se křížku na krku a potichu se k něčemu nad náma modlím.


Život je boj a já si v něm proplouvám svým poněkud zvláštním stylem,
neočekávám pochopení..nejsme zkrátka pod tým stejným vlivem.

A když nechápeš.. tak to neřeš,
jdi si v poklidu dál svým vlastním směrem.

Protože jedna věc je jistá...
Tenhle život není tvým, ale mým dílem.




《napsáno před 4 lety》