Pavel nás pokládá za morálně ztroskotané existence což je jinak spojení s dechem přírody kdosi ve vedlejším bytě vtlouká hřebík do naší společné stěny klade obě slova „mlčet“ a „slyšet“ vedle sebe smrt přeci jenom není výmyslem zbloudilých hlav Pavel je tvor společenský je to právě kontakt s druhými lidmi který z něj vytváří lidskou bytost kontakt mezi záhrobím a světem živých tentýž pokoj různých proporcí vždycky na dosah ruky člověk tu může zahořknout, ztroskotat nebo se dokonce rozbít ale když se vyčistí, bahno se vyveze náhlým aktem vnitřní proměny v onom hlubokém mlčení, kam nikdy nedospěl může každý každý nazvat dialogem, když druhý mlčí může každý bojovat tak dlouho, dokud se nezklidní