Ozvěna mlčení

Letěla jsem na paprsku světla bezhlavě snad celým vesmírem.
Až ta rána mě dolů smetla.
Ač mnoho světů měla jsem za pasem,
jistým odtržením zabránit se nedá.
Zamířila jsem k jednomu místu,
takové prohlubni po meteoritu.
V létě se tam drží sníh
i když z kořenů vyvrácených
sytě prosvítá zelená
tvář mechu.
Ticho tvého dechu
mě obalilo jako šál.
Mě bodlo v srdci tak,
že jehlu jsem raději povytáhla
a konečně mi došlo,
že smysl něčeho krásného
může postrádat logiku.
Tohle zapiš si do deníku!
I text může být ozvěnou mlčení...