Petr Borkovec Herbař k čemusi horšimu

LOUŇOVICE

Na kulaté výročí
s drobnokvětou listopadkou,
co sama vypadala jako hrob.
Přijeli jsme pozdě.
„Mně, tvojí mámě, se zas zdálo o mámě
(tj. dost, že sis vzpomněl,
že máš taky mámu),
vyčítala mi a vyčítala
(tj. chci dělat, dělám všechno jako ona,
ale jak můžu, když přijedete pozdě,
vždycky jedete pozdě,
já si to k mámě nikdy nedovolila).“
Drží slepice, zeleninu, smutek na výročí.
Králíky už ne.
Drží záhony floxů, hrob a pohlednice.
To všechno se sobě podobá.
Na hřbitov jsem nešel sám.
Jedna rohová lípa kdovíjak padla,
seřízlá tak těsně u země,
jako by se mělo nějak pokračovat.
Výhled v tom místě byl volný,
jako by podsekli i zeď.
Chtějí pokračovat.
Na houby jsem nešel sám.
Rostly, ale v kraji
posunutém jako po povodních.
Nehledal jsem hřiby, ale lesní cestu,
vchody v borovicích, posed atd. -
a košík byl vrchovatý, už jsme nesbírali,
to je vždycky hrozné.
Nechávali jsme tam panské
jak mladé nádory,
napumpované purpurem
pod propukající hnědí.
Jako by stály pod vodou.
„Nejvíc hub nacházíš, když bloudíš.“
Chtěl jsem M. zavést k rybníkům,
proslulým korálkovými šídly
a jasnoskvrnnými vážkami,
ale za hrází jenom svažitá pole,
a celá hráz - jak jsem pak uviděl -
byla cíp neznámého smrkového lesa,
sužovaný chapadly a vaky maliní.