Petr Borkovec Herbař k čemusi horšimu

NA CHATĚ

Chuť ji vykrást. Akce jako obvykle: dostal jsem
tip, vím místo a čas, nastupuju. Tentokrát sám,
riziko je minimální. Akuvrtačkou odmontuju
kování, pak se vylomí zámek. Je to rychlejší,
než se v tom rejpat šperhákem. Krom vrtačky
mám jenom dvě velký tuctový sportovní tašky,
ty se dají snadno hodit na záda a dobře se
s nima manipuluje. V bytech probírám úplně
všechno, skříňky, šuplíky, hrníčky ve skříň-
kách, dokonce i kabáty na věšáku, všude mů-
žou bejt peníze a šperky. Ale v chatách rovnou
beru, co se dá odnést. Občas si trochu přisví-
tím, ale spíš jedu po hmatu, házím věci do ta-
šek bez ladu a skladu; všechno se dá zpeněžit,
vytřídím to pozdějc. Vidim a vnímám fakt
hodně věcí najednou, o ničem ale nepřemej-
šlim, u ničeho se nezastavuju, nic si nepřed-
stavuju - to zdržuje, ruší hlavu, to je cesta do
průseru. Taky si potom z akce vůbec nic nepa-
matuju. Jediný, co mám permanentně v hlavě,
co se netýká přesunování zboží do tašek, je, že
mě někdo překvapí. Pořád si představuju, že
jsem on a že vidím sám sebe - to jde hlavou
jakoby mimo a furt. Nepředstavuju si konkrét-
ního člověka, prostě postava, chlap, oči, mož-
nosti, kde se objeví, uprostřed čeho, za čím,
cesty, kudy couvat a tak. Ne, ani z týhle chatky
si nepamatuju nic. Bylo tam toho strašně moc,
všude, ve skříních, ale i na stěnách, na poli-
cích, na zemi. Ale srovnaný. Jo, vlastně, jedno
jo: nachmatal jsem ve tmě na stěně velikej
nůž, hodně velkej a těžkej, skoro jako mačeta.
Myslel jsem, že je to nějaká starožitnost, pro-
tože měl zvláštní svítivý zelený ostří, ta zelená
byla vidět i ve tmě. Ale když jsem ho sundaval,
vypadnul mi z ruky na zem a roztřísknul se ja-
ko ze skla, jako skleněná nádoba, střepy byly
všude. Bylo mi to divný, ale okamžitě jsem na
to zapomněl. Zloděj většinou nelže, když říká,
že si nic nepamatuje.