Petřín - David Šlechtický

V potu stoupám od Újezdu
kolem Máchy, který sní
za mnou město ještě šumí
přede mnou se Petřín skví.
⠀
Cesta tiše zvedá v hrudi
starý neklid, letmý strach
v každém kroku něco budí
co je skoro na dosah.
⠀
Nahoře mě vezme ticho
pod koruny do zahrad
růžoprach se chvěje vzduchem
jako by chtěl tiše hřát.
⠀
Stromy drží měkké stíny
vůně rozlije se v sad
květ v kapkách drží světlo
tiší dávný vnitřní hlad.
⠀
Kdysi z hospody jsme v noci
šli k bludišti, sotva stát
pod lampami vlála slova
mládí neumělo spát.
⠀
Hospoda tam stojí pořád
má v oknech už jiný šat
u stolů a nových tváří
mládí nelze objednat.
⠀
Na Petřín si každý nese
něco z let už minulých
nové lásky, staré ztráty
stopy v travách petřínských.
⠀
"Jsem tu jako dvorní dáma"
řekla dívka, šel z ní jas
a Petřín ji připnul k šatům
jako stužku dávných krás.
⠀
Potom ticho přejde v štěstí
tělo samo zvolní chvat
člověk náhle v sobě zjistí
že čas umí znovu zrát.
⠀
Až pak půjdu dolů z kopce
ponesu si něžný vzkaz
Petřín vrátí moje srdce
tam, kde prvně mělo hlas.