Pojídač duší

V lesích černých,
v tom tajemném kraji,
ruiny po děsivých tvorech
prý jsou a já se kaji.

Historka děsivá
se, k tomu místu váže,
prý jednou na svit světla,
ten zlý tvor se opět ukáže.

Mohutné tělo má
a vyceněné zuby,
kterými vytrhne ti střeva,
zbytek těla někde hodí.

Však než on usmrtí tě,
dlouhé hodiny a dny,
trápí, mučí a souží tě
až dostaví se mdloby.

Kdo být na pozoru
se, před ním má míti?
Všichni ti vyvrhelové lidu,
kteří ublížili či něco zatajili.

Jako přízrak se zprvu zjeví,
blud vtkví do hlavy hle,
zlou myšlenku zasadí
a temno probudí to zlé,

Ten tvor po svědomí jde,
i když černé zcela není,
on promyšleně zmátne tě
a poté strachu náznak vycítí.

Ten čas, ta doba blíží se,
strach nás žene, poněvadž,
zlá noční můra vrátí se,
před níž nikam se neschováš.

Oběť, když vybranou má již,
pohltí ji svou silou,
zmate a táhne k sobě blíž.

Pak bránit se nijak nelze,
osud zpečetěný máš,
při vůli s ním být je lépe,
dělat, co chce po vás
a čekat až utrpení přejde.

Ta smrt vysvobozením je,
pro toho, co měl zhřešit,
že narodil se a zde žije.

Dnes, zítra či za pět let,
nás nebo až děti naše,
může náhle překvapit,
ten tvor zhouby těl a duše.

Obrana před ním jediná existuje,
nedovol nikdy a nečiň,
ze sebe zlých aktů přívržence,
konej kol sebe jen dobrý přečin.