Pro Leničku

Nostalgické vzpomínky jsi ve mě vyvolala,
ať Starej Bar od Kabátů nahodím, tím jsi mě rozplakala.

Slzy jak hrachy kutálely se do polštáře,
už nikdy nechci potkat, ty zatracený lháře.

Však zastavit to nešlo, emoce štěstí a smutku mnou zmítaly,
ty okamžiky, kdys při mě vždy stála, v hlavě se mi promítaly.

Díky Tobě, zlato, ta střední přežít se dala,
matiku s Tvou pomocí jsem zvládla, s ní každé vyučování jsem se prala.

Pamatuješ, jak za rohem školy, potají jsme kouřili,
Huňát kolikrát nás vyčápnul, složit maturu, po tom jsme toužili.

I ze školy jsme se ulejvali, Ty o trochu víc, o tom žádná,
u Sportu pokaždé na Tebe jsem čekala, zajdem do Fontány? kapesný v trapu, pěněženka prázdná.

O velký přestávce v Honzíkovo káře Kabáty jsme sjížděli,
čas se naplnil, do života vybaveni jen teorií, pomalu jsme vjížděli.

Tobě za mnohé děkuji, jsem Ti neskonale vděčná,
že moc ráda Tě mám, naše kamarádská pomoc, ať zůstane věčná.