Proud vzpomínek...

Cítíš ten cinkot v moři?
Ten cinkot oprášených mincí, co osud přerovnal na dně oceánu? Všechnu tíhu odevzdal ránům, kde loď na rozbouřené vodě
protne duhu v jednom bodě.
A hle, ten úsvit, co zbarvil tvář slunce,
topí se v rudé na té bárce, co živila minulost.
Ty sítě nekonečných rozvodněných ploch tam, kde hlas ticha ozvěnou nezaniká uvnitř tebe plyne jak poklidná řeka.
Byl to kdysi chlad zmučených rán a hlas v hlubinách, co nitro rval,
teď skomírá má hlad.
Už nesytí ho nářkem za tou zdí, kde roztříštěn všechen věk toho, co táhlo k zemi.
Hnána proudem vášně v novoluní, ty vzdáleně blízké struny rozezněny jak zvony, co mají srdce plné něhy i nekonečných mystérií, co vzduchem plují tak, jak tenkrát v tom krásně sentimentálním podzimu.
Tak trochu sněžných vln ve skrytu duše a tam na zápraží už hřeje tvůj úsměv, stejně vzácný i když tak jiný.
Tam na konci ulice zas, lásko, sníme o tom, kam se v sobě navrátíme, kdy doženeme všechen ztracený čas.
Tam dál vede cesta, co má zase cíl.
Pryč od davů a všedních dní, daleko od všeho i od toho tenkrát, kdy teplo léta vystřídala nekonečná zima.
Dnes už zapomínám chuť toho chladného kovu, co drtil uvnitř těla.
Dnešní řeka ve mě má břeh a na něm náš dům plný nových snů i nových vzpomínek...