Půlnoční mše v dešti - Václav Hrabě

Noc.
Celá v černém.
Prší na neony.
Mám zplihlé vlasy, horkou mokrou tvář.
Svatozář
luceren velebně pluje kalužemi
a noc se otvírá
jak panoptikum, kterým procházejí
voskové podobizny lidských osudů.
Portrét ženy nakreslený uhlem
na stěnu jeskyně,
vynález ohně,
první člověk zabitý nevinně,
naivní revolucionář narozený mezi pastýři,
básníci, vojevůdcové a šarlatáni,
ohně a kacíři,
bída a smutek hrdinů, o který neví historie,
něžné madony z předměstí Florencie,
hlad, civilizace, starý sen o svobodě.
To vše je možno uvidět v noci, když prší,
v kalné vodě.

A ještě mnohem víc. V marastu a blátě
vidím jít zástup lidí s Davidovou hvězdou na kabátě.
Komíny kremací zdvižené k nebi
jak prsty ku přísaze.
Byli to lidé a teď jsou to jen saze.
Rasa a tanky a čest a sláva.
Zem se chvěje jak plačící žena,
co za vlakem mává.
Červená, lidská krev vsakuje do hlíny.
Zkus poznat, kdo je vrah
a kdo je nevinný...
Mrtví romantici zmrzlí v zákopech
něžným chraptivým hlasem zpívají
nejlepší dílo Ludvíka Beethovena.
Také to byli lidé.
Teď jsou to jenom jména.
Guláš a kvér a řády. Ono to láká.
Ale Beethoven? Beethoven?
Pánové, co je to za vojáka?
Červená lidská krev v kalužích hasne.
A hvězdy na nebi
jsou cynicky krásné!

Mnoho lidí se modlí a bůh je neslyší.
A nepomůže světu.
Jako totálně nasazený zahynul v Reichu
při náletu.
Hysterická madona žaluje nebi,
že jí vzali syna.
S přehnaným patosem spíná
své krásné popálené ruce
omotané špinavými fáči.
Procházím nocí jako panoptikem.
Déšť na mé tváři podobá se pláči.
Myslím na to, jak člověk ucítil lásku
a poprvé namaloval obraz ženy.
Řvou sirény. Pobledlá Venuše vystupuje z pěny.
Ty, krásná ve verších, krásná v obrazárně,
buď ráda,
nemusíš se bát,
nemusíš čekat
do noci, dlouho a marně,
zda se ti vrátí, co ti z něj vrátí.
Popel nebo šátek,
snubní prsten, zrezivělý drátek
z růže, kterou ti vystřelil než odjel na frontu,
poslední dopis pro tebe,
parte a moudré ujištění – nic ho už nebolí,
nic ho už nezebe.

Je noc a je tak pozdě, že i déšť usíná.
A mně se otevírá
poslední vitrína.
Ohňostroj nad městem a vlaky, co se vrací,
ženy zas mají muže a muži mají práci.
Každý z nich ví, jak krvavá je cesta ke svobodě.
Courám se v kalné vodě,
v ruce mi bliká
zvlhlá cigareta.
Jsem smutný z toho panoptika a šťastný,
že je to jen halda vzpomínek.

Přestává pršet.
Hvězdy se kývají
vláčným pohybem blondýnek.