Rozchod

Láska nám vyhasíná,
jen drobný plamínek svítí,
láska ta není věčná,
slyším já vlčí vytí.

Možná by ještě hřála,
možná dokonce silně plála,
ale nám došlo dřevo,
jsme teď úplně vlevo.

Ono dřeva je dost,
ale na jiný plamen,
skoro už nemám hrdost,
bude se mnou amen.

Plamínek nenávisti,
začíná rychle sílit,
už toho mám dosti,
ale nelze stavit.

Plamínek je už plamen,
a mě je všechno líto,
jak z lásky čisté,
mohlo vzejít toto.

Vždyť jsme se milovali,
tak proč nenávidíme se,
nemohli jsme být bez sebe,
je to všechno zbytečné.

Byla to láska čistá,
přeskočila mezi námi jiskra,
z jiskry stal se plamen,
teď je tomu amen.

Lidi jsou velmi zvláštní,
jejich komplikované vztahy,
já budu holka dvou tváří,
tělo mi krásně září.

Začínám se měnit,
já v slunce jasné,
můžu to všechno změnit,
ale už je pozdě.

Už já sloužím lidem,
i tobě má dávná lásko,
alespoň já vím s klidem,
že máš se dobře často.

Až nadejte tvůj čas,
podám si s tebou ruku,
jednou dal jsi mi klas,
ty můj dávnej kluku.

Pak budeme spolu,
budu ti průvodcem,
chci vyhnout se bolu,
možná budu strojvůdcem.

Ty jsi pro měl byl až moc,
já pro tebe zase málo,
toho čekání mám dost,
jak se to sakra stalo.

Jak z lásky jasné,
co ještě nevyhasla,
bylo to příliš časné,
budu vždy ta tvá panna.

Brzo se shledáme,
já slunce vemu si dovolenou,
vždyť dlouho už čekáme,
na další jiskru osudovou.