"Ztratím tě jednou, tak jako se ztrácí jasný sváteční den" - říkal jsem stínu, jímž bylas v prázdnu místnosti - "má bdělá paměť v kvetoucích letech hledala ti nějaké jméno, podobu: a přesto se rozplyneš a zbude zapomnění ve světě po nás." Hleděla jsi do dne mizejícího v soumraku, já mluvil o nekonečném míru u nás doma, jejž rozprostírá večer nad řekami.