Bývali jsme přátelé,
kdysi v minulosti,
každý den spolu, vesele,
teď už jsou pryč ty radosti.
Ty dávné radosti dětských let,
ty už jsou dávno všechny pryč,
vítr už je nám všechny odvál,
na nás si popadl bič.
Švihal nás do rozedření,
když prosili jsme o ušetření,
jen se zasmál, zatleskal,
bičovat přesto nepřestal.
Ten bič s lidskou tváří,
s ničivou krutostí moru,
odvál nám naše přítelství,
zastrčil za něj závoru.
Bouchám zběsile do malých dveří,
nikdo mi pomoci neběží,
jen vítr se tu prohání,
jeho zlost ho jen pohání,
a zlomyslně se chichotá,
že mi do dne a do roka,
vzácného přítele vzal,
v malých dveřích kdesi u skal,
za mohutnou železnou závoru,
ho uvěznil,
ke zběsilému závodu,
vyzývám ho,
k závodu o svoji smrt,
,,Tobě bič nebyl málo?"
směje se jen podlý zmrd.
Snažím se, snažím se, prohrávám,
prohrávám závod s časem,
sklání se nade mně,
v očích se zvláštním jasem,
a říká posměvačným hlasem:
,,Vzdej boj o přítele,
vzdej ho, nemáš naději,
jen malé dítě v obřím těle"
já se jen tvrdohlavě zasměji.
,,Soudce i kat,
v jediném těle,
však obyčejný člověk ho přiměje,
navrátit mu teď přítele.
Protože kde není čisté lásky,
vždyť vy to nemůžete vědět,
nejsme jen vaši maňásci,
nebudeme jen hloupě sedět,
až nám zničíte život,
když na lodi, chci být lodivod,
ne sedět, nic nezvědět."
Čas neústupný,
soudce i kat,
v jediném těle,
usmál se na mě už směle,
,,Poctivosti pro přítele."
PeopleSTAR (3 hodnocení)