STRAŠITI SE JE LIDSKÉ

Je to dokonce jednou z nejpřirozenějších vlastností člověka.
K vzájemnému strašení používají lidé nejrůznějších prostředků.

Zbraně má někdo jaderné,
jiný pouze konvenční.
Pro různé cíle úderné,
jak kdo tu nad kým ční.

Strašíme se vzájemně,
třeba jenom slovem.
Jednou drsně, jindy jemně,
ale vždy to jinak zovem.

Také božím trestem,
i věčným zdražováním.
Politickým gestem,
v službě klamům a zdáním.

Strašíme se svými klady,
tím, co a jak umíme.
Tvoříme-li protiklady,
a kolik toho víme.

I umění bývá strašidlo,
pro jednoho tak, pro druhého onak.
Někomu balzám, jinému šídlo,
nebo také jako koňak.

Páchne to i voní,
v závislosti jak komu.
Samozřejmě kdo na koni,
přiřadí či přikloní se k tomu.

Je to věčný spor a boj,
těch protipólných zájmů.
Svoje šrámy si pak hoj,
a rovnej vzniklou újmu.

Strašiti se je lidské,
i ránu kolem dáti.
Ve věci ale kritické,
lépe je se zváti.