Svlékání tmy Dylan Thomas

Vidím chlapce léta

I
Vidím chlapce léta v jejich zkáze,
neplní sýpky sklizní, pole zplaní mrazem;
zlaté desátky zjalověly.
Však v jejich žáru zimní slapy
promrzlých lásek jim dívky přivádějí
a v příboji náklad jablek stápí.

Ti chlapci světla, kteří v poblouznění
vřící med ve kvas mění;
samečci mrazu do úlů noří prsty.
Ve slunci mrazivou přízí temnoty
a pochyb pak své nervy sytí.
Návěští měsíce je nulou jejich prázdnoty.

V jejich matkách vidím ty letní děti,
jak počasí svalnatých lůn štěpí
a čarovnými palečky den s nocí rozdvojí.
Stín slunce a luny tam v hlubinách
čtvrtí a obrys matky malují,
tak jako světlo skořápky jejich hlav.

Vidím, jak z těchto chlapců smykem semene
se muži nijací stanou,
anebo zchromí vzduch, uskakujíce z jeho výhně.
Žárem vznícený tep lásky a světla
třaská v jejich srdcích a z hrdel ven se dere.
Pohleď, jak tepe v ledu žíla léta.