Svlékání tmy Dylan Thomas

Vidím chlapce léta

II
Údobím roku vzdorujme, jinak se zpátky vhroutí
a z věží odbijí své čtvrti,
kde dochvilní jak smrt zvoníme na hvězdy.
Uprostřed své noci spáč zimy vstane
a trhá zčernalým jazykem zvonů,
vanoucí půlnoc měsíce však neodvane.

Jsme temní popírači, vyvolejme
smrt, jež je v letní ženě,
sval života z milenců v jejich křeči
a jasné oči červa Davyho kahance
z krásných mrtvých, jimiž je moře zaplavené,
a z osetého lůna slaměnce.

My letní chlapci čtverem větrů spředení,
železem chaluh celí zelení,
vzedmeme hlučné moře a vypustíme jeho ptáky,
zvedneme kouli světa z vln a pěny,
abychom pouště v přívalech vody zalkli.
Pro věnec projdeme naskrz hrabskými zahradami.

Zjara pokřižujeme svá čela cesmínou,
hej hola bobulí a krví nevinnou,
veselé panoše přitlučeme k těm stromům;
tady schne a zmírá vlhký sval lásky,
tady polibek se láme v nemilostném lomu.
Pohleď na póly slibů v letních chlapcích.