Svlékání tmy Dylan Thomas

Dřív než jsem tekutými prsty

Dřív než jsem tekutými prsty
na lůno zaťukal a tělo vešlo,
já tehdy beztvarý jak voda,
jež vykroužila Jordán k domu mému,
Mnethově dceři bratrem jsem se stal
a sestrou červu otcovskému.

Já k jaru i k létu hluchý byl
a jménem neznal slunce ani lunu,
ač pancíř můj se tehdy sotva vytavil,
cítil jsem pod ním bušení a k tomu
i hvězdy z olova a kladivo deště,
jímž otec mával z hloubi svého dómu.

Ach, já dobře znal ty zimní zvěsti,
dětinské sněžení a bití krup,
a vítr, nápadník mé sestry,
s pekelnou rosou ve mně skotačil;
v mých žilách proudilo počasí úsvitu,
nezrozen, už rozlišil jsem noc a den.

Ač nezrozen, trpěl jsem víc a víc,
a skřipec snů mé liliové kůstky
zkroutil tak, že byl jsem živé nic.
Mé tělo rozstříhané na změť kousků
vztyčilo šibeničku v játrech
a ostružiník v rozdíraném mozku.

Mé hrdlo znalo žízeň dřív než spleť
mých žil a kůže kolem pramene,
v němž voda se slovy se slila,
než vytryskl proud krve zkalené.
V útrobách hlad a v srdci láska byla,
červa jsem čichal ve svých výkalech.

Čas smrtelníka dál hnal do boje,
ať moře topí ho či unáší,
ať zblízka pozná příběh příboje,
jenž pobřeží se nikdy nedotkne.
Já, beztak bohatý, byl ještě bohatší
tím, jak jsem usrkával víno dne.

Z těla a ducha zrozen, nebyl jsem
duch ani člověk, jen smrtelný stín,
šípem smrti v letu sražen na zem,
já smrtelný až k poslednímu vydechnutí,
jež k mému otci přišlo se zvěstí,
že jeho Kristus dostoupal už k smrti.

Ty, kdož se nad křížem a nad oltářem
skláníš, na mne si vzpomeň a smiluj se nad Ním,
jenž maso mé a kosti obul do pancíře
a klín mé matky žehnal dvojím křížem.