Svlékání tmy Dylan Thomas

Je po pohřbu

(Památce Anny Jonesové)

Je po pohřbu: oslí chvály, hýkání,
vlání plachet uší, zdušené povrzávání
jednoho šťastného čepu v tlusté noze hrobu,
stažené žaluzie víček, zuby v černém,
usliněné oči, slané rybníčky na rukávech,
ze spánku burcující ranní pomlaskávání rýče,
jenž na světlo s rouškou soudného dne vylomí kost,
to vše tak otřásá ubohým chlapcem, že si podřezává krk
v temnu rakve a shazuje suché listí;
je po hostině času nadívaného slzami a pcháčem
v pokoji s vycpanou liškou a schnoucí kapradí,
kde stojím, abych uctil její památku, sám
v této poštkávající hodině s mrtvou hrbačkou Annou,
jejíž srdce pod příkrovem se jako pramen
rozlilo po rozpukaných světech Walesu
a utopilo v kalužích všechna slunce
(ač tento obraz k její chvále je pro ni nestvůrnou
a slepou nadsázkou; její smrt byla tichá krůpěj;
nesvolila by, abych se utápěl ve svatém přívalu
slávy jejího srdce; chtěla by ležet hluboko a němě,
bez druida svého zhrouceného těla).
Ale já, Annin bard, vysoko na stolci ohniště, svolávám
k obřadu všechna moře, aby se dřevěný jazyk její ctnosti
rozšvitořil jako zvony bóje nad chvalozpěvnými hlavami,
ohýbám valy kapradinových a liščích lesů,
aby její láska zpěvavě prokroužila hnědou kaplí,
a čtverem křižujících ptáků žehnám její schoulené duši.
Byla mírná jako mléko, to já tuto sochu čnící k nebi,
divokou hruď a blahoslavenou lebku obryně,
vytesal z jejího těla v pokoji s mokvavým oknem,
ve slepě žalostnícím domě, v mrzkém roce,
i když vím, že její vydrhnuté a trpce pokorné ruce
spočívají v řeholné křeči, její vetchý
šepot ve vlhkém slově, její mysl ve vykopané jámě,
její mrtvá tvář v sevřené pěsti bolesti;
a socha Anny je sedmdesát let kamene.
Tyto mrakem nasáklé, z mramoru vytesané ruce,
ten nebetyčný důkaz jejího hlasu, gesta, žalmu,
nad jejím hrobem bez konce rozvichří mě,
dokud vycpané plíce lišky v záškubech Lásku nevykřičí
a topořivá kapraď na černý práh nevypustí símě.