Svlékání tmy Dylan Thomas

Odmítám truchlit nad smrtí dítěte

uhořelého při náletu na Londýn
Nikdy, dokud tma, z jejíhož sémě
je lidstvo, zvíře, pták i květina,
plodivá tma, která vše pokoří,
nevysloví šleh posledního světla němě,
a tato utkvělá hodina

v pancíři vratce nevyjde ven z moří,
a já dokud nebudu muset vstoupit znova
do oblého Sionu vodní krůpěje
a do synagogy kukuřičného stvolu,
nikdy nenechám modlit se stín slova,
aniž mé slané semeno oseje

úžlabí pytlového roucha v bolu
nad hořícím majestátem smrti toho děvčátka.
Nehodlám prznit falší
vznešených pravd lidskost její cesty,
ani na křížových zastaveních dechu tkát
rouhavě jakoukoli další

elegii mládí a nevinnosti.
Hluboko s prvními mrtvými leží dcera Londýna,
v rouchu dlouhých přátel a temných žil
své matky, zrn, jež čas nepromění,
ztajená vodou, co žal nevnímá,
běžící řekou Temží.
Po první smrti další není.