Svlékání tmy Dylan Thomas

Báseň na jeho narozeniny

V hořčičně semenném slunci
u prudkého svahu řeky a tobogánu moře,
nad kterým kormoráni kloužou,
v domě na kůlech vysoko mezi zobáky
a švitořením ptáků,
v tento den, zrnku písku v hrobě zkosené zátoky,
slaví a zahání svých pětatřicet let
naplavených jak dřevo větrem přílivu;
a nad ním kopí a věže volavek.

Pod ním i před ním nepřestanou
racci a platýsi na své vychladlé pomíjivé pouti
plout, tak jak jim bylo přikázáno,
a kolihy halasivě k smrti
pracovat na úhořích vlnách;
zvon narozenin je už rozkýván
a rýmař v dlouhojazyčné světnici se sklání,
dere se k posilám svých ran;
volavky, vížky na stonku, dejte mu požehnání.

S odkvětajícími bodláky zpívá
vstříc úzkosti; poletují pěnkavy
po pařátovitých stezkách jestřábů
na kořistném nebi a rybky se provlékají uličkami
a skořepinou měst potopených lodí
k vydřím pastvinám;
a on na nakloněném skřipci svého domu,
v tesaném neklidu své živnosti,
vidí volavky, jak v rubáších chodí,

a bělice, celé dny oděné v říze řeky,
která ovíjí jejich modlitbičky;
a v dálce moře on,
shrben otročí svému konci až navěky,
tam pod hadími mraky
vidí, jak delfíni se noří do překoceného prachu
a zčeření tuleni zas sklouznou tam,
kde mohou zabíjet, a příliv rudý jejich krví
hlaďounce vtéká jim do kluzkých tlam.

V jeskynním tichu houpavých vln
plačtivé klekání odzvání bílý andělpáně.
Třicet pět zvonů zpěvavě otlouká se
o lebku a útes, kde leží vraky jeho lásek
ztroskotané. Kormidlo padajících hvězd je vedlo
a zítřejší pláče se vyběsní
v kleci slepé úzkostmi,
dřív než řetězy rozpuknou do plamene perlíku
a láska otevře závoru tmy,

a on svobodně půjde, ztracen v kraji
neznámého slavného světla,
velkého, dobrého Boha bájí.
Tma je cesta a světlo je prostor,
nebe, které nikdy nebylo
a nikdy nebude, jediné pravdu nosí
v těchto trnitých prázdnotách,
kde mrtví, hojní jako ostružiny v lesích,
k radosti Jeho rostou.

Tam nahý směl by bloudit
s duchy podkovovité zátoky
nebo s mrtvými pobřežních hvězdic,
s morkem orlů, kořáním velryb,
s radliční kostí divokých husí,
s blahoslaveným, nezrozeným Bohem a Jeho Duchem,
knězem být každé dušičce,
ošálencem a pěvcem mladého nebeského ovčince
v míru, jenž mrakem otřást zkusí,

ač tma je cesta cest.
Na pevnině noci, sám
se vším živým, modlí se,
on, který ví, že zvichřený vítr
kosti vyrve z kopců
a okosený valivý kámen se rozkrvácí
a posledním běsem roztříštěné vody
vymrští stěžně a ryby k hbitým hvězdám v mracích,
bez víry v Toho,

jenž je světlem starého
a ze vzduchu vykrouženého nebe, kde duše splašeně
se ženou jak zpěnění koně:
ó nech mě truchlit při ostatcích druidských přísah volavek
nad cestou zkázy, kterou musím běžet,
když v půli je můj věk,
a nech mě rozednívat lodě k mělčinám přilátané,
a třebas naříkám zchátralým jazykem,
nech hlasitě má požehnání sčítat, Pane:

čtvero je živlů a pět
je smyslů a člověk je duch v lásce
rozhrnující tu slizovitou spleť
k příchodu království své chladné svatozáře,
k zvonům svých ztracených měsíčních dómů
a k moři, jež skrývá jeho tajná já
hluboko v základech svých černých kostí,
a nebesa v mase mořských mušlí kolébá
až k té poslední vrcholné blaženosti,

že čím blíž se tak sám
sunu k smrti ve svých rozlomených vracích,
tím halasněji slunce kvete
a moře, samý kel a rozviklané, jásá,
a každá vlna na té pouti zdejší,
vichr, jejž zdolávám, jakož i celý svět
a jeho víra ještě vítěznější
než kdykoli, co svět byl slovem stvořen,
spřádá svůj ranní chvalozpěv;

a já slyším hopsající návrší
v hnědém pádu plodů víc a víc se zelenat
a škádlit a orosené skřivany ve výši
opěvovat toto pohřmívající jaro; a jak
vysoko plují andělské klenby
ohnivých ostrovů lidských duší! Ó tehdy
svátostí nejsvětější září jejich zrak,
už nejsou sami, moji prozáření bližní, když
vyplouvám své smrti blíž.