Svlékání tmy Dylan Thomas

Nářek

Když jsem byl větroplach a hnal se do ulic,
byl černým plivancem v kostele zbožných oveček
(vzdechl si starý jebák, na ženy zdechávaje),
plaše jsem chodil lesem v angreštových keřích,
kde sova lála mi jazykem ptačích klevetnic,
červeň mne polila, když houfek statných děveček
koulel své kuželky přes oslí stezky krajem,
kde na houpačkách nedělních nocí jsem se dvořil
svýma hříšnýma očima zpustle jakékoli ženě,
a celou lunu byl jsem s to milovat a s ní
podvádět vdavkové ženušky zeleně olistěné
v křoví jak uhel černém, ať si žalostní.

Když jsem byl bouřlivák a hnal se do postele,
a černá ovce mžouralek v kostelních lavicích,
(vzdechl si starý jebák, umíraje na pelešnice)
už ne ten kluk, co hnal se do ulic, když knot
se nořil do luny a já, zpitý jak narozené tele,
hvízdal jsem v zákrutech komínů za noci,
porodní kmotry vypučely ve strouhách půlnoci
a sálavé postele města křičely Tak sebou hoď! —
kdykoli jsem se hroužil ve vzduté záplavě
prsů a v duchnách jetele se vzpínal kdoví s kým,
ach, cokoli jsem v noci jak uhel černé prováděl,
všude jsem poztrácel své třepotavé otisky.

Když jsem byl muž a zkoušel, co to udělá,
a v domě vysvěceném černý kříž
(vzdechl si starý jebák, zmíraje na ženské příjímání),
vypálený a zralý, zářivý ve svém basovém květu,
už žádný kocour s jarním ocasem v tom městě
rozžhaveném do běla,
kde každá sukně vřela a byla jeho myš,
zato však býk a hrb a rous v tom parném umdlévání
léta, kdy dozrál jeho čas a měl se řádně k světu,
a jak říkám, k svým rujným stádům přicházel,
ach, času dost, než krev mu vystydne a už se nerozbuší,
kdy do postele bude lehat jen kvůli spánku, žel,
jen se svou nevrlou a skrytou, jak uhel černou duší!

Když jsem byl půlkou muže, jímž jsem býval, zato však,
jak hrozili mi v kázáních, po právu šlo to se mnou z kopce
(vzdechl si starý jebák, na zchátralost svou zdechávaje),
už ne ten býček s cepem či kocour v ohni, jímž jsem byl,
nebo na mléčných pastvinách silný býk ořešák,
jen s rohem svraskalým ubohá černá ovce,
z nečisté myší díry konečně duše moje
vyklouzla, našpulená, že přišel čas tak ochablý;
a tak jsem té své duši dal osleplé, puklé oči
a život chvástala, kůru, pár chrupavčitých růžků,
a do nebe černého jak uhel jsem ji popostrčil,
aby si ženskou duši našla za ženušku.

Teď už muž nejsem, už jím nejsem více,
to je ta černá odplata za život grobiána
(vzdechl si starý jebák, zmíraje na vetřelce),
káravě duní dobré zvony, slyším je ve svém údělu,
když proklet ležím doma, v čisťounké uvrkané klícce —
ach, ženuškou mé duše stala se božínková panna
a lítice jsou všude kolem mne, počaty do pekelce
nebe černého jako uhel, kde povila houf andělů!
Čistota za mne modlí se a zbožnost zpívá
a poslední můj černý dech je oslazený nevinností,
cudnost má stehna v jejích křídlech skrývá
a mou smrt moří mé smrtelné ctnosti.