Seděl a do okna hleděl,
oslepen sluneční září.
Potom vstal, i jakoby spal,
paměť, myšlenku svou maří.
Stále jen, se něčeho bál,
ale čeho, to nevěděl.
Pocit nejistoty věčné,
proměny té bezděčné.
Řeky proud, ten hybný stav,
víry zrady, zátoky.
Hladina klidu, náhlý splav,
také i zpěvné sloky.
Opět seděl, v okno hleděl,
slunce pak již v jiném sklonu.
V hlavě srovnal si, ten předěl,
do smírnějšího tónu.
oslepen sluneční září.
Potom vstal, i jakoby spal,
paměť, myšlenku svou maří.
Stále jen, se něčeho bál,
ale čeho, to nevěděl.
Pocit nejistoty věčné,
proměny té bezděčné.
Řeky proud, ten hybný stav,
víry zrady, zátoky.
Hladina klidu, náhlý splav,
také i zpěvné sloky.
Opět seděl, v okno hleděl,
slunce pak již v jiném sklonu.
V hlavě srovnal si, ten předěl,
do smírnějšího tónu.
PeopleSTAR (1 hodnocení)
Další příspěvky autora
Napsat se
Horoucí duší zobrazit, ve sdělnosti svého druhu. Sama sebe, do rukou vzít, pro o...
Přelidněné prázdno
Co my vlastně hledáme, v tom mnohohlasém tichu? To něco, co nemáme, sklonem vlas...
Samorost
Rostl si a utvářel, zpříma, i do stran větvil. Aby prostor tvarů zřel, a četných...
Horoucí duší zobrazit, ve sdělnosti svého druhu. Sama sebe, do rukou vzít, pro o...
Přelidněné prázdno
Co my vlastně hledáme, v tom mnohohlasém tichu? To něco, co nemáme, sklonem vlas...
Samorost
Rostl si a utvářel, zpříma, i do stran větvil. Aby prostor tvarů zřel, a četných...
© Copyright 2009 - 2020 | provozovatel 5Q, spol. s r.o. | autorská práva