-x Navždy bez masky x-

S šaty, s krátkou sukní,
když vítr rozplétá vlasy,
stejně tak v košili a kalhotech,
ptám se co je symbolem krásy.
Ztrácím se sama v sobě,
občas nechci žít,
miluju dny zalité sluncem,
zároveň nesnáším ten svit.
Nevím čí rty chci líbat,
chci, zároveň bojím se svlíkat.
Miluju svoje tělo,
zároveň ho skrývám,
nevím jak se tvářit,
když do zrcadla se dívám.
Nevím jestli dokážu dál milovat,
nebo už to jen hraju,
vypadám že se často směju,
ale nikdo nezná mou druhou stranu.
Nebaví mě se smát když nechci,
už nebaví mě ty prázdný gesta,
vím, nemůžu jít tudy dlouho,
neni to správná cesta.
Přes to všechno jsem to já,
dál nenosím žádné masky
všechny změnily se v popel
a s nimi v tmavém koutě mojí mysli,
i můj démon dávno shořel.
Už navždy budu sama sebou
a i přes mou temnou stránku
vždy najdu v sobě znovu světlo,
s úsměvem ne s pláčem budu oddávat se spánku.