-x Pandořina skříňka x-

Mezitím co ty budeš si užívat,
v dýmu se smíchem lítat,
já pod kudlama mých démonů,
v chladu budu tiše chcípat.
Děláš mi to těžký,
i když sám o tom nevíš
a já nemám ti to za zlý,
když nevíš co v sobě střežím.
Nevím jak ti to říct,
možná ani nechci abys to věděl,
zatím co mě ve tmě škrtily,
tys pod modrým nebem šťastný seděl.
Když tekly mi z rukou proudy krve,
ty nevinný s úsměvem sis hrál
a já nikdy nechci abys věděl,
jaký je to opravdu se bát.
Zkoušel ses ptát,
na ty jizvy na mých rukou
a já snažila se říct všechno,
jenže slovy nikdy nedokážu popsat,
jaký to bylo doopravdy peklo.
Na jednu stranu mě ničí,
že nikdo nedokáže chápat,
jaký je to s železnou tyčí,
co bodá do zad ve tmě tápat.
Nikdo nechápe jaký je to být loutka,
co nechá ovládat se nití
a jak to vlastně škrtí,
když vzepřít se zkusíš,
začne okamžitě dusit.
Prosit je k hovnu !
Myslíš že tě někdo vidí ?
jen jeden špatný krok vpřed,
podříznou ti krk tou nití.
Krev po krku proudy stíká,
temnou chodbou tebou smýká,
vlastní strach,
nechá tě obrátit se v prach.
Jednou ukážeš že se bojíš,
okamžitě za tebou stojí,
v ruce bič a v druhé lano,
oprátkou na krk donutí tě vstanout,
jen aby tě mohli znovu srazit,
nechají tě všechno ztratit,
jen aby silnější mohl ses vrátit.
Ne každý to ale zvládne,
když nad ním ta smrtka stojí,
vzdá to a k zemi padne,
nikdo neví jak moc to vlastně bolí.
Já ale poznala ten pocit,
ne jednou nechala se tak týrat,
nikdo nedokázal mě však krotit
a mě tak bavilo se dívat,
jak všichni zíraj.
Když zvedala jsem se z toho prachu zas a znova,
když mě ta kosa do zad bodla
a já i přes tu bolest vstala,
do očí se tý svini smála.
Viděla jsem jak plakala,
když nakonec zabila ji já,
když mi do náruče padala.
A i když sebrala mi dětství,
jen díky ní teď síla mým tělem proudí
a i když ten led v mých očích občas studí,
už není nikdo kdo by mě dokázal zkrotit.
Přetrhala jsem ty nitě,
teď už jen sama sobě vládnu,
a ať proti mě cokoliv bude stát
už nikdy znovu nepadnu.