Zánik

,,Co pláčeš?" Ptala se ta paní.
,,Takové mladé děvče nemělo by míti trápení."
Zvedla hlavu v úleku,
cožpak vítr nevysušil jejích slz?

Stará mez voněla lučním kvítím,
s podivem však, svit omámen.
Mrtvé temno a oživlé stíny,
to je to, co ta paní neviděla. Nikdy.

Podívala se do očí stařeně.
Nepohnula se, jen ustrašeně cukla,
pohled sklopený, nepochopení.
Stařena si poklekla.

Chtíc doteku dívčiných vlasů,
jemných pírek v povětří.
Ona však slyšela milióny hlasů,
utekla, v lese se najednou mihla.

Možná navždy. Snad ano.

Dýchala. Nebo ne?
Tisíce otázek v hlavě propletené,
pohled, zrada, temnota,
toť jest snad smyslem​ života?

Běžela dál,
v hlavě zmatky,
chytajíc se pevné kladky,
představujíc vřelé objetí.

Matčino.

Stařeně srdce se sevřelo,
nebohé děvče,
kam běželo?
Ztraceno, v žaláři opuštěných.

Odpuštění,
to jež svaté býti má,
v dívčině duši vyčkává,
zatímco hlasy křičí.

Tichá modlitba zaniká.