ZEMĚNÍ

Ze země jsme nevědomky vyšli,
a ta nás po celý život nosí.
Potom později se i přemýšlí,
o tom, co podepírá či kosí.

Vždy je to ta samá hlína,
cestou šlapanou a křivolakou.
Vinutím svým nikdy líná,
rozhodni se, vydati se jakou.

Nosí nás, až pak donosí,
mezitím tvoří a přetváří.
Nabídkou svou se honosí,
kolik jen tu rozličných tváří.

Matička země rodná naše,
životní pouť a nakonec hrob.
Říkáme úzkostlivě, plaše,
co jen těch nadějí i porob.

Její zemění se nezmění,
vydá plod, jenž po uzrání vezme.
Však v bohatství jejího jmění,
není všeho plnost, vězme.

A tak létáme a padáme,
vždy k zemi své se vracíme.
Co dáno je nám, také dáme,
někdy se i kácíme.

Ze země jsme nevědomky vyšli,
aby při vědomí splnili svůj úkol.
A na to, co nám uloženo přišli,
pro závěrečný protokol.