Života bído, přec tě mám rád Fráňa Šrámek

V dalmatinské vinárně

Hádala se levá s pravou,
levá noha s pravou nohou,
zanesly mne obě posléz
v dalmatinskou vinárnu.
Stisk jsem ruku pobratimu
Dalmatinci od Spalata,
o dvě hlavy je on větší,
já jsem menší o dvě hlavy,
já jsem přišel víno píti,
já se přišel vínu přiznat,
že jsem stále nešťastnější,
že mám něco ve svém srdci
jako ruce oznobené,
že mám něco vzadu v týle
jako drápy strážníka.
A já piji první čtvrtku,
kupuji si první úsměv —
taký úsměv dostati lze
za jedenáct krejcarů…

A já beru v ruce listy,
jsou tam pěkné ilustrace,
je v nich zavražděná Draga,
která měla čtyřicet ran
v neplodném svém krásném těle;
já jsem všeho strašně vzdálen,
co chtí srbští důstojníci
vlastenečtí, vlastenečtí;
mne jen bolí čtyřicet ran,
ve mně pláče čtyřicet ran,
a že s někým mluvit musím,
tož já mluvím s mrtvou Dragou,
s mrtvou Dragou na obrázku,
čtyřicet ran ve mně křičí,
neschopným též já byl králem,
říši měl jsem jenom malou,
krásnou říši ve svých prsou,
kralovat však nedoved jsem,
doved jsem jen diletovat,
diletantíček a králík,
čtyřicet ran mstí se na mně,
já úsměvem odpovídám
za jedenáct krejcarů…

Tož je tedy mrtva Draga,
jarní noc to směla vidět,
jarní noc má ráda ženy,
měla taky ráda Dragu,
a já dneska v jarní noci
vedle mrtvé Dragy kladu
dvacet jiných mladých mrtvol,
dvacet mrtvol ve mně leží,
byla to má krásná chasa,
óh, my spolu něco chtěli!
— že však slz se nedostává,
úsměvem já glosuji jen
za jedenáct krejcarů…

A ten úsměv… nechce bolet,
nechce ani provokovat,
je to celkem divný patron,
který chodí s lucerničkou,
zhasínavou lucerničkou
v podezřelých, temných místech,
a tu malou lucerničku
bez poznámky přidržuje
k podezřelým obličejům
opožděných chodců…

Tak se stávám dobrým hochem
— víno klepá na rameno
jako shovívavý strýček —
vymýšlím si zdvořilosti,
které všeptám jarní noci,
co tam nahá venku vzlyká,
jak jí řeknu prokletí svá
galantně, a ruce v kapsách,
provrávorám ulicemi
někam tam, kde končí město,
ze zahrad kde voní kopr,
zeje tmavý otvor kraje,
rozšeptaný úlisnostmi,
pohanským svým náboženstvím
— jak tam vyjmu ruce z kapes,
chytím jimi svoji hlavu,
po něčem jak rozpřáhnu se,
jak mi bude v prsou žíznit
jedna píseň prokletá…