Života bído, přec tě mám rád Fráňa Šrámek

Návštěva

Přišel jsem k vám posedět,
paní,
vždyť to znáte, zlý je svět,
k uzoufání,
v takový večer, kdy venku v sněhu
marně bys hledal zavátou něhu
a tolik dal za ní.

Tam venku smutek na mě pad,
ano,
kohos jsem slyšel zavolat:
dokonáno!
slyšel jsem ve tmě pukati žíly,
někdo tam hynul smrtelně bílý,
Maria Panno…!

Stříbrných třicet za duši slíbil.
Já bych, tebou být, Jidáši,
nepolíbil.
Nežli bych zradil, padl bych na zem,
schoulil se v prachu, bídným byl plazem,
než bych na kříž přibil.

Vy víte, v lásce málo mám
Krista.
Ne on, kdos jiný žaloval tam tmám
a nemoh z místa…
to po krk že stál v slzí vlastních blátě,
že… víte… víš, že proklíná tě,
tebe, chacha, čistá!

Oh, zpívat vzteklou koledu,
jež plivá…!
A přec, vše, nač jen myslet dovedu,
jsi ty… ty jen, divá —
Ne, mlč… mlč…! Půjdu zase, ovšem.
Pukají žíly, po všem je už, po všem,
pít jen, pít jen zbývá…