Života bído, přec tě mám rád Fráňa Šrámek

Ada, Minka, Marta
„Ada, Minka, Marta — mají hlad.“
(Napsáno na dveřích cely č. 15.
na policejním ředitelství pražském.)

Na žlutých květech krvavá rosa,
pěšinka zrádně se stáčí,
děvčátka tři jdou, děvčátka bosá,
rosa se lísá, rosa je smáčí,
srdce je na dlani, sukénka vichří,
to jsme se rozběhla děvčátka my tři,
Ada a Minka a Marta.

Maminka s pláčem přičísla vlasy,
maminka plakala ráda,
kam jste se poděly, mladé mé časy —
maminka zpívala ráda,
koukejte holky, jak se svět houpá,
houbičky užije, když bude hloupá
Ada a Minka a Marta.

Čekanky modré žalují u cest,
město vlá v dálce rudými dýmy,
dejte se, holky, dejte se unést,
chytří jdou upít se, půjdeme s nimi —
hlava se zvrátila, zvroucněly hlasy,
kdo jen vám ráno učesá vlasy,
Ado a Minko a Marto…?

Křehoučké sklínky přípitek vzkřikly —
láhev a svědomí, vivat a vivat!
lůžko je z růží, my se už svlíkly;
lůžko je z trnů, my chceme líbat,
láska je velká prý, láska je svatá,
jak k ní však dojíti pro tolik bláta,
Ado a Minko a Marto…?

Dlažba je kluzká a lidé cizí,
včerejší známí ti se dnes stydí.
Něco se stalo, však souvislost mizí.
A je tak těžko žít uprostřed lidí.
Půlnoční krása v poledne děsí,
srdce, kam zašlo jsi, srdce, oh, kde jsi?
Ado má, Minko a Marto…!

Prostydly noci, marně se klepá.
Není vám, děťátka, v hadérkách zima?
Ulička poslední, ulička slepá.
Beránek boží, ten hříchy snímá!
Řeka lká dole, beránek mlčí,
ze tmy jen klapají čelisti vlčí —
Ado má, Minko a Marto…!

Z minula vrací se sen jeden rudý,
chraptivým hlasem lze ještě zpívat.
Ty, hochu opilý, zahřej mi údy,
sakra, tož smáčkni mne, rozkoši, vivat!
Vy, pane strážníku, vy aspoň vězte:
Daly vše. Padly. Bývaly hezké
Ada a Minka a Marta.

Celou já chodím: trní a hloží.
Opilé, hrozné tři blábolí hlasy:
básníku hloupý, z milosti boží,
hřebenem zlatým učeš nám vlasy,
pěšinku uprostřed, pěšinku bílou,
jako bys česal bílou svou milou,
Adu češ, Minku a Martu…!