Života bído, přec tě mám rád Fráňa Šrámek

Raport

Na levém křídle a poslední
já budu stát,
a tušit nebude, oč prosit chci,
žádný kamarád —
a paty k sobě, špičky od sebe,
pro tebe, sne můj divný, pro tebe
já budu meldovat.

Hlásím, pane hejtmane,
že se mi zdál sen,
vojna byla a já ležel
v poli zastřelen;
a zrovna u mne váš kůň taky pad,
nám přáno bylo spolu umírat,
to z boží vůle jen.

To k ránu bylo as, neb měsíc zrud
a váš kůň hlavu zdvih,
a zvláštní věc, měl jako já
prostřelený břich,
a v jeho očích takový styd žal,
kdos divil se v nich, kdos se ptal
a ruce lomil v nich.

Že louky voní kol a jetely
a kvete řeřicha —
a on… kůň… což byl vinen čím?
má díru do břicha,
že na něm seděl kdos, už nesedí
a oči vědět chtí, však nevědí
a v hrdle vysýchá…

Oh, v hrdle vysýchá… A chtěl by ržát…
že neví, neví proč?!
Sluníčko zlaté, což neměl on tě rád —
ty už ho nechceš… proč?
proč necinkne už nikdy podkova,
proč nebe v krvi, nohy z olova —
hó, toč se světe, toč…!

Hlásím, pane hejtmane,
že byl to strašný sen,
ty oči zvířete, ty křičely
a z důlků lezly ven,
křičely na mne, jestli já to vím,
proč ležíme tu s břichem děravým —
co měl jsem říci jen…?

Hlásím, pane hejtmane,
a já to musím říc:
tož, člověk rád jde, člověk musí jít,
když pán chce, smrti vstříc —
však koní šetřte, prosím tisíckrát,
to dobytče se strašně umí ptát,
proč nesmí žíti víc…