Znáš mě přeci nejlíp!!

Díky za to že tě mám,
Za to že si mě neopustila i když si mohla,
Ale byla si věrná!!
Miluju tě!!

Kdykoliv co řeknu vlastním,
obratí se proti mě já zaspím,
stavy co ničejí mě ze vnitř.
V sobě ticho vztek já zas spím, nevím co je realita kde jsou oči, zas nahazuju na nás dva splín.
Drží mě při životě, díky za hřích, kterých na cestě já vlastním, čistim ruce v hlouby srdce reči mastný, tma přichazí já se ztrácim.
Posílam dál životy nevlastní, neztrací
naději nad propastí,
podávám svoje sny se staví, domeček z karet se obrátil,
vzhůru jako vrána, koluje fláma, že obracím jí na záda.
Promiň není kráva, jen mi dává přesně to s čím na ní mavám, není skála, ráno podává, přesně v osum v noci ve dvanáct.
Nenalhává situacema, vedená bohyně tobě ani nezamává, není slavná ale miluje mě,
prez všechno jak vlastní máma.
Sedáváme na vrcholu, pak spolu na dno, místo toho posunutí v oblak všechno sebráno.
Nikdy žádný párno,
jseem lepší než si myslíš ty jedna nafintěná náno
Hluk v uších, bije jak zvon, klepaly už mi čtyři na mou duši, udeřili jako hrom, já na míle daleko, já sem je odkop,
oni o krok, vzadu nebyl bych poskok.
Potápíme se spolu, ty si prostě ta top, jak lok vody co davá život, všeho plné hrdlo nešlo to minout.
Zavadil jak o trní na růži,
naladila jak radiovou vlnu, muži,
zatáčku tu si švihla, přitom mohla sis vybrat.
Sem neskutečnej když tě slíkam,
neminu ani na milimetr to ti teď říkám.
Ty si my byla souzená já s tebou utíkám,
do života těch šťastných, kvůli nám pronikám!