Chlapec a hvězdy

Když se hvězdy vyrojily,
měsíc byl jak šátek bílý,
ztichla celá ves.
Za oknem už světlo zhaslo,
jiné, bledší, padá na sklo
a jen někde v chlévě řinčel
řetěz o řetěz.

Snům se nikdo neubrání.
Chlapec snil, snil bez ustání,
měsíc svítil mu.
Ruce v klíně, v zamyšlení
bloudil, sedě na kameni,
zemí, kterou neuviděl
nikdy ve filmu.

Hvězdy svítí vyčítavě,
co všechno měl tenkrát v hlavě,
čím vším býti chtěl.
Už se loučil s rodný krajem,
chtěl lovit zvěř asagajem,
chtěl se státi námořníkem
rychlých karavel.

Pro perlu se spustil ke dnu,
chce mamince přinést jednu,
viděl led a sníh.
Choulil se do teplých koží,
v moři spatřil hlavu mroží,
svítily mu jiné hvězdy,
neznal žádnou z nich.

Přešly roky, den se chýlí,
měsíc je jak šátek bílý,
ztichla celá ves.
Za oknem už světlo zhaslo,
jiné, bledší, padá na sklo
a jen někde v chlévě řinčí
řetěz o řetěz.