Děti noci

Když se všichni ukládají na lóže, a chystají se spát,
Toť naše chvíle, kdy otvíráme oči s myšlenkou si hrát.
Ostatní upadají v spánek, podávají ruce snu,
Naše oči se barví tmou, my prodali své duše zlu.

V náruči tmy se zvedaj víčka, náš strážce postupně prochází postele,
Než ruku v ruce odejdeme, čeká, než se každý ze dne probere.
Pak dlouhou chodbou cesta, v čele on s procházkovou holí, v černém fraku,
Na konci žádného světla, jen obloha plná hvězd, bez jediného mraku.

Naše tváře zdobí úsměvy, v černých očích se štěstí leskne,
Nikdo neprolévá slzy, nám po ničem se ani na chvíli nesteskne,
Jen v nočník košilích a pyžamech, lesem rozeznívá se smích,
Nikomu není zima, i když do vlasů se nám snáší sníh.

A tak všichni probdí noc, plnou tance a veselého vřesku,
Užívaje si života, smíchu, her až do rozbřesku,
V tu chvíli znovu se strážcem, zpátky chodbou, dřív než přijde den
Zpátky do postelí kde čeká nás s otevřenou náručí, věčný spánek, sen.

Pomalu klesají nám víčka, postupně ztrácí se dech,
Mezitím venku zdobí rosa, jak pavučiny, tak mech.
V místnosti tma černější než noc, všichni bez dechu, bez jakéhokoliv vánku,
V objetí smrtí čekaje, ukazujíc nám našeho života druhou stránku.
Vždyť smrt se tak moc podobá spánku.

Tak vyčkávat, než se zase budeme moc, vytrhnout ze spárů smrti.
Než dostaneme znovu šanci si hrát, vždyť jsme jenom děti.
Čekáme na západ slunce, než se všechno světlo ztratí
Než se nám noc rozhodne, život zase vrátit.