Přihlásit se  |  Zaregistrovat
cz Česká republika  / 
dnes má svátek:
Agáta (7)
Logo
I píseňI na večer
<>
icon 18.01.2024 icon 0x icon 367x
Kdopak je vlastně
šťastný na světě?
Pojď, zavřem okno,
shrnem záclony
a budeme si vyprávět,
co ty a já.

Když mi však dovolíš,
dám hlavu na tvůj klín
jak před léty.
Ty opět řekneš: spi,
vždy jsi to říkala.
Já dělával, že spím.

Což bylo možno spát,
když vlna klína
prudce odnášela
mé oči přivřené
daleko, bůhvíkam,
a blízko ke tvým rtům?

Tak vracejí se zas
v tom tichu bezděčném
výčitky, povzdech, vzlyk,
když osten vzpomínek
probudí na chvilku,
co ty a já.

Kdyby se lásky pohřbívaly,
byl by tu vlídný hřbitov.
Sirény nikde, kde nic tu nic.
Ostrov je prázdný.

I hudbu v sále,
která rozvlnila vábivost krajek,
rozpáral už čas.
I krajky rozpáral. To umí.
A z jejich příze
navinul klubíčka,
ve kterých chřestí jenom hrách
v husím chřtáně. Tak se to dělávalo.

Z blízkého divadla
chodívaly sem někdy baletky,
když měly po zkoušce.
Dnes patří ostrov básnířce s knihou a růží.
A pak vlaštovkám.
Šťastné vlaštovky,
zatímco čirikaly, ona plakala.

Byla tak mladičká,
Když se jí ozvaly sirény života.
Nedala se však připoutat
a do svých oušek nevmáčkla si vosk
jako ten zbabělý dobrodruh.

Radostně běžela jim vstříc,
a proto zemřela.
- A co by bylo,
pojednou dcerka se mě zeptala,
kdyby vlaštovky byly růžové?

Na tuto otázku jsem neměl odpověď.

Už smráká se a brzy bude tma
a na nádvoří páchnou vnitřnosti
stažené zvěře.
Ale slavíci,
ta kořist pochytaná do záludných ok,
kteří se uhnízdili pod okny
a ucpali je sladkým hlomozem
svých hrdel,
už dávno odlétli.

Tančí jen šmouhy
tanec mlčení pod světlem pochodní.
A mají korunky z chlebové střídy
a na nich třásně
z pozlacených špín.

Je hořký podzim.
Noc a tma
šly spolu zavřít všechny okenice.
Už bude bdít jen lidský dech.

I černá selátka,
schovaná v lese někde pod chvojí,
už dávno usnula.

Jen větev šípku dole pod věží
čmárá svůj teskný vzkaz
do hradní omítky.

Bylo mi čtrnáct,
snad ne víc,
a vy už šest roků jste jen paprsek
na šeré zdi.
Však já vás miloval
i na tu hvězdnou dálku let,
a toužíval jsem aspoň pohladit
ty vaše pevné copy z kamene
v ochozu triforia.
Však vašich úst
bál jsem se dotknout.
Zdálo se mi, že ještě čekají,
aby je někdo jiný políbil.

A když jsem postával tam zmateně,
něco mi šeptaly.
Ne, nešeptaly nic.
A jak by také!
To mi však stačilo,
abych se potácel po schodech,
jako bych poprvé z vašich úst
ochutnal sladkost slin.

A co teď, kčertu!
Chromý a o berlích
jsem na konci svých cest,
svých zmatků, bludů, trapných zbabělostí.
Polštářek z hoblovaček
už mám povlečen
a někde blízko cítím ostrý pach
černého laku.

Tolikrát jsem si hrával se slovy,
když psal jsem o smrti.
Papíru už jsem popsal dost,
teď ji mám za dveřmi.

A zaklínám svou noc, která se přibližuje.
Ať jasmínová pleť,
která je vykroužena dlaněmi,
oběma najednou,
nerozplývá se příliš překotně,
a ať se skloní níž, hebká a vlahá,

ať září, ať –
Ale škoda slov!
PeopleSTAR (0 hodnocení)
Další příspěvky autora
Břídil.
Byl jednou jeden břídil, který sám všechno řídil. No a jak léta plynula, přidal...

Play.
Doporučovali, ať si ji rozhodně poslechnu, že mají texty ze života, co čapnou za...

Volání.
Promluv mi něžně do duše, když ve mně tetřev stesku toká, zachraň mě - buď má Ve...

TOPlist TOPlist
Stránky PeopleLovePeople používají soubory cookie. (Další informace).