Mlčky jdem setmělým lesem,
stíny se nám strašidelné zdají,
strachy se skoro třesem,
i stromy ale paměť mají.
Pamatují, když jsme tu sedávali,
pod krásným vzrostlým dubem,
naší lásce, moc nadějí jsme nedávali
a vidíš, deset let už spolu budem.
Krásné bylo to naše milování,
hlavy stromy odkláněly stranou,
snad neměly rády sledování,
my vcházeli k nim, zelenou branou.
Zašumění v korunách stromů,
to byl milý pozdrav lesa,
nám nechtělo se vůbec domů,
jen občas, mračila se nebesa.
Co ty stromy jenom pamatují,
pohádku by mohly vyprávět,
vítr, bouře, ty svět procestují,
a spolu mohou klidně dovádět.
Jen ty stromy tady stojí,
strom se stromem je kamarád,
jen o lásku se člověk bojí,
ráda slyším, že máš mě rád.
PeopleSTAR (5 hodnocení)