Návrat do Lúček

Do Lúček zpět se vracím,
do vesničky, co pod horami leží,
pojem o čase tady ztrácím
a on přesto, tak nemilosrdně běží.

Zase mi přišlo pozdravit zlaté sluníčko,
snad aby potěšilo moji duši,
nemusím mít hodně, stačí maličko,
mé srdíčko, radostí jen buší.

Co pro mne Lúčky mají krás,
uprostřed zeleně teče potůček,
věřím, že jednou vrátím se zas,
ale už budu starší, zase o krůček.

U vodopádu se zastavím, co shůry padá,
přichází podzim a žloutne listí,
uprostřed louky poslední kytička zvadá,
ale čím vlastně jsem si jistí?

Tu pohodu si tady užívám,
ze všech stran obklopují mě lesy,
své starosti už dávno nevnímám,
z dáli ptáků křik - ozývá se kdesi.

Na obzoru rýsují se vysoké hory,
přes věž kostelíka na ně hledím,
tak ráda bych chtěla přejít hory, doly,
přemýšlím tiše, když na lavičce sedím.

Na tváři mě lechtá sluníčko,
je tak miloučké, když se směje,
je to pro nás velké zlatíčko
a svatý Petr - počasí nám přeje.

Není si vůbec na co stěžovat,
je tu vše, na co pomyslíš,
ale pořád je co sledovat,
věř, že se v ničem nemýlíš.

Brzy ráno zvony kostela zvoní,
jako by to byl náš budíček,
vysoké stromy hlavy k němu kloní,
vzala bych si domů - aspoň kousíček.

Jen kousíček krásy tohoto místa,
do svého batůžku si ji přibalím,
že tady jí ještě hodně zbude, jsem si jista,
každou chvíli nějakou novou odhalím.

Přísný pohled hory Choč do údolí míří,
příroda barevným šatem se zdobí,
že vše člověk opustí, s tím se těžko smíří
a snad jen měsíc, se na hvězdičky zlobí.

Jen tak líně nad lesy si klouže,
rád se vzhlíží na hladině vody,
nemusím ani letos přeskakovat louže,
co by špatné počasí nadělalo škody.

Ale i u nás, krásně je všude,
tu krásu musíš umět vnímat,
pak nezapomenutelná vzpomínka zbude
co vše tu rozkvetlo, musíš si všímat.

S vámi se Lúčky zase loučím,
vzpomínky s sebou si vezu domů,
s přáním návratu - báseň končím,
na pozdrav mávají mi, koruny stromů.