Procházka kolem řeky Otavy

Nezapomenutelná Otavo, ty řeko mého mládí,
už dávno, dávno vím, že půvabů máš na tisíc.
To naše místečko lásky, vždy k odpočinku svádí,
překrásná je Otava, když nad ní vyhoupne se měsíc.

To on, měsíc stříbrný, koketuje s lesklou hladinou,
zvědavý je a do každého zákoutí rád se podívá.
Jen ta řeka líně plyne, ale rozumí si s krajinou.
Na břehu usednu, poslouchám, co si vlnka s vlnkou povídá.

Neznám krásnější kraj, než je Pootaví,
snad proto, že zůstaly tady moje vzpomínky.
Zda někdo krásnější kraj zná, ať mně poopraví,
kolik vody v řece jen uteklo, kdy sbírali jsme kamínky.

Zavřu oči a mládí se snažím sobě přivolat,
jen květy na louce, ty stále stejně voní.
Vrať se mi zpátky - tolik chce se mi zavolat!
Zasním se a z dáli, slyším jen ržání koní.

Přichází vlahý večer a slzy stěkají mi po tváři,
nemohu se nikdy svému dojetí ubránit.
Ráda se vracím k řece, když bílý měsíc září
a nikdo mi v tom už nemůže nikdy zabránit.

Ze stromů lístek za lístkem tichounce padá,
pomalu se zase toulám prašnou cestou domů,
i ta vzpomínka na první lásku trochu zvadá,
večer ale usínám šťastna - za zvuků zvonů.