Zaváté stopy

Temným kráčíme lesem a strach na nás padá,
ani nepatrné zvuky nedoléhají sem,
jen sníh tiše mezi stomy padá,
na zamrzlou, bílou zem.

Stále kráčíme vpřed, jen cíl žádný nemáme,
naše stopy okamžitě zavěje sníh.
Jak jenom dál, když vůbec cestu neznáme?
Najednou jako by odněkud slyšet byl smích.

Zastavíme se a zaposloucháme se chvíli.
Možné je, že všechno se nám jenom zdálo.
Ne, opravdu ne - to jen meluzína kvílí.
Kde jsou ty doby, kdy štěstí při nás stálo.

Les zdobí sněhobílé čepice vzrostlých stromů,
jen tu cestu zpět - ne a ne najít.
Co všechno platné je, že toužíme tolik dostat se domů,
nezbývá nic jiného, než pořádně si zajít.

Kudy jsme kráčeli, vítr stopy neposedný zavál,
ztraceni a opuštěni se cítíme najednou.
Vrátit se zpět? Kdo by se ale nebál?
Světélko na konci lesa objevilo se pojednou.

Ohlédnem se zpět, ale žádné stopy nezůstaly za námi,
musíme pořád se hnáti jenom vpřed.
Věřit chceme, že to nejlepší je teprve před námi,
pak i temný les, snad prozáří se světlem hned.