Barrandovská polednice

U tabule dítě stálo,
z plna hrdla mlčelo.
Bodejž bys jen trochu málo
z učebnice vědělo!

Poledne v tom okamžení,
bude konec hodiny,
a ty jako zaražený
neznáš příklad jediný!

A zas do hrozného křiku-
i bodejž tě sám-
že na tebe, nezbedníku,
ředitele zavolám!

Pojď si pro něj ředteli,
pojď, vem si ho, zlostníka!
A teď všichni uviděli,
jak kdos dvéře odmyká.

Dlouhé nohy, dlouhé ruce,
černý vous - jak veletel,
vchází do dveří tak prudce.
Je to sám pan ředitel!

Ke stolu se plíží tiše,
pan ředitel jako stín,
hloupý žáček sotva dýše -
bojí se, co bude s ním.

Už vstahuje po něm ruku,
už je konec dětským hrám.
Teď dostaneš, hloupý kluku,
pětku velkou jako trám.

Tu slyš! Jedna, druhá, třetí,
zvonec konec udeří.
Ze školy ven děti letí,
nikdo tomu nevěří.

V mdlobách matka doma leží,
na ňadrech má žákovskou,
táta ke klukovi běží,
by ho trestal rákoskou.

Proto, hochu, uč se více,
ať se ti to nestane.
Barrandovská polednice
strašit potom přestane.