Sněhuláková

Bílé vločky snášejí se z nebe,
jako drahé kameny se blyští.
Od zimy nos mě zebe,
děti radostí piští.

Ze sněhu válejí si koule,
na sebe je kladou,
od sněhu na rukavicích boule,
hlavy nelámou si s touhle vadou.

Místo nosu mrkvička,
místo klobouku černý hrnec.
Dětsky rozzářená očička,
zábavy plný ranec.

Do rukou koště z chvojí,
knoflíky z malých kamínků,
mohutný sněhulák na hřišti stojí.
Je čas zavolat maminku.

Šel okolo starej Vaněček,
posilněný o pár piveček.
Sněhulák mu v cestě stál,
jako provokaci to on bral.

Vzduchem jeho noha letí,
černý hrnec poroučí se k zemi,
po sněhulákovi mají děti,
Vaněček se tomu tlemí.

Slzy zalévají oči dětí,
hlouček matek k troskám běží,
než napočítal bys do pěti,
Vaněček ve sněhu leží.

Statná matka od Jeřábků,
vyťala mu políček,
do závěje zabořila mu jeho bradku,
to má za to, blbeček.

Za hodinku přišel k sobě,
matky, jak supi nad ním stály,
možná radši byl by v hrobě,
když do parády si ho vzaly.

O berli teď okolo chodí,
na levé ruce dlaha,
slepeckého psa s sebou vodí,
spravedlivý trest pro sněhulákového vraha!!