DOMOV - Jaroslav Seifert

Ty prosté věci, jež jsem miloval,
toužil jsem míti věrně kolem sebe.
A byl to ráj a já se o něj bál
a viděl jsem, že ztratím v nich kus nebe.

Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni,
až odejdeš už cizí budu tobě.
Kyvadlo řeklo: Jdi, je k poledni.
A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.

I dvířka kamen žárem zsinalá
v koutečku při zdi, kde se pěkně klímá,
tesklivě na práh za mnou volala:
Přijď ohřát se, kdyby ti bylo zima.

Po letech klepu doma na dveře,
na prahu suk a vyšlapaná škvíra.
Ozvou se kroky? Kdo mi otevře?
Za dveřmi ticho, nikdo neotvírá.

Okno je kalné, prohnil jeho rám,
už netkví pevně v starém, vetchém zdivě.
Kyvadlo stojí, neví kudy kam.
Jen křížek na zdi čeká trpělivě.

Podíval jsem se v šero zrcadla
a poznal čas i cítil jeho tíži.
A v náruč té, jež v prach se rozpadla,
ten, který přišel, pomalu se blíží.