Dopis v lahvi

Na hladině moře tvoří se bílá pěna,
po břehu zátoky kráčí smutná žena.
Náhle se větší vlna zvedne v mžiku,
a lahev přistane ji u kotníku.
Vloženo je psaní do ní,
určeno jen pro osamělou paní.

Jsem obyčejný muž, stříbro zdobí jen mé skráně,
přesto nabídnout chci ženě svoje rámě.
Jak tíží samota, kdo nepoznal netuší,
tak k sobě hledám spřízněnou duši.
Bývalá láska již dávno odešla do nebe,
musím dál pro někoho žít, možná jen pro tebe.

Nehledám flirt, jen tu, co ráda mě mít může,
a odemne potěší ji i jen obyčejná růže.
Dokáži ještě milovat, dám ti své srdce na dlani,
když spolu ráno budeme vítat svítání.
Večer zas spolu při zářivém měsíčku,
spočítáme na nebi každou hvězdičku.

Ach, jak to ženu jenom strašně mrzí,
po tvářích ji kanou velikánské slzy.
Jak a kde najít mám tě žel,
vždyť jsi to v dopise napsat zapomněl.
Jak najít tě mám jenom tak,
zbývá už jen věřit na zázrak.