Dům - Jan Skácel

Až se můj život schýlí,
nakloní,
takový přál bych si mít dům:
Dubový by měl práh,
podrovnávku z opuky,
do sadu okno,
sadu starého
s babičkou bílou, vetchou jabloní.
Můj dům by měl dveře bez petlice
a okna nezasklená,
aby každý mohl vejít dovnitř,
slepice s kuřaty,
déšť, vítr, mlha,
moje milá,
s radostí žal i vážná, tichá chvíle.
Nikdo by třikrát klepat nemusel,
nikdy by zámek nezaskřípěl.
Okolo mého domu
takovou vybral bych si krajinu:
Les, co by děcko dohodilo kamenem,
pod lesem rybník, hladký jako dlaň,
kterou jen práce větru občas zvlní,
lán pšenice, šeptající lán,
nad pšenkou nebe
se stříží obláčků,
s chomáči nečesané vlny.
Blizoučko mého domu
taková by stála hospoda:
Proboha jen ne malovaná,
zato však se stoly,
na kterých spočinuly ruce
tolika unavených lidí,
že vyhladily desku,
jak by to žádný hoblík nedokázal.
V té hospodě by nikdo nesměl kázat
o tom, co hledal a co nenalezl,
podkůvce ztracené,
promlčeném stesku,
o tom, jak těžko slavíka lapit,
jak život utíká a kolik ještě dní...
V mé hospodě mlčeli by chlapi,
kteří se nahlas mluvit nebáli.