Hra srdce a citů

Už si city semnou zase hrají,
nevím co je na světě správně,
dech se mi z toho pomalu tají,
a pochyba, ta myšlenka znovu má mě.

Nevím jestli jsi skutečná,
nebo jsi jen můj sen,
co se mi samotou zdá,
každé ráno ho rozpustí den,
a něžný vánek odvá.

Klame mě vlastní zrak,
a možná i všechny smysly,
najednou cítím na prsou tlak,
a trápí mě vlastní úmysly.

Vidím tvůj úsměv ve vločkách sněhu,
jenž si tiše padá k chladné zemi,
vše jako v romantickém příběhu,
ale uvnitř cítím, že srdce mé lže mi.

Je to snad tím, že nemůže milovat?
Že už bylo láskou zlomené,
a chce se před světem schovat?
radši navždy zůstat k citům studené.

Stejně jako padá déšt z nebe,
někdy hřeje jindy studí,
tak i mé city, když zřím tebe,
občas mrznou jako mé srdce v hrudi...