Mráz proniká do kostí
i v tvém srdci je chlad.
Dřív v něm bylo lásky dosti,
to jsi měl mě ještě rád.
Slzy po tvářích stékají
a jen tak asi nepřestanou!
Řeky do moří se vlévají
a větry foukat neustanou.
Jen ta láska už nenachází
jaksi cestičku k nám zpět,
proč tobě hochu nedochází,
vždyť jsem byla děvče jako květ.
Teď květ pomalu uvadá,
schází mu potřebná vláha,
smutek mou duši přepadá,
ale svěřit se s ním, člověk se zdráhá.
Přála bych si být hodnou vílou,
co štěstí, radost lidem přináší,
nebo stát se tajemnou silou,
co starosti ze života odnáší.
Každý touží po šťastném životě,
někomu se ale štěstí vyhýbá,
je odsouzen pak k samotě,
a moc radostí, už mu nezbývá.
PeopleSTAR (8 hodnocení)