Láska nerezaví

Zjevila se jako blesk z čistého nebe,
nemyslím na nic jiného než Tebe,
kde jsi, co právě děláš, o čem, má lásko, právě teď sníš.

Uchovala jsem si Tě ve vzpomínkách,
snila o tobě ve svých snách, proč jsi nepřišel a nehledal,
jak jsi nás oklamal.

Já myslela na Tě často,
přesto jsi se vydal v město,
šel jsi na sever a já na jih,
každý cestou svou,jak měl si mne najít.

Blízko, blizoučko jsme byli,
jeden o druhém jsme snili.
Teď už vím, co jsem chtěla,
za manžela jsem se však již vdala.

Chotě mám hodného, milého,
ale cítím, že chci jiného.l
Proč jsi nepátral, kam jsem odešla?
Zdála jsem se ti snad zbytečná?

Teď,když jsem se opět shledali,
očima jsme se na sebe bláhově dívali.
Cítil jsi také to vzrušené jiskření?
Proč jsi se vzdálil bez rozloučení?

Měl jsi snad strach? Z čeho?
Že by jsi zjistil příčinu všeho?
Čekala jsem, ale nic se nestalo.

Při vzpomínce na Tebe, má mysl jihne. Lásko má,
kdeže jsou slova z tvých úst vyřčená?
Zůstaly stát mezi námi,
bez odpovědí a samy.

My oba jsme pro sebe určení, jen už nechej toho velkého mučení.
Mučení sebe sama, mučení,
velkého jako bolavá rána.

Proč jsi šel s tou brunetou,
stala se nám oběma prokletou.
Nikdy jsme již nenašli cestu k sobě,
nejen ty ke mně, ale i já k Tobě.

Nečekej, život protéká nám mezi prsty,
miluji tě stále, už nejen platonicky.
Hvězdy svítily nám nad hlavou,
tys však měl oči pro jinou.

Teď možná výčitky máš,
žes nepřišel, nezeptal se.
Nezeptal se, jak se máš.
Odpověděla bych ti i bez ptaní,
přišlo by i krásné šeptání.
Šeptání o lásce, stezku,
prolitých slzách při rozbřesku
a bezesných nocích.
Nocích, kdy myslela jsem jen na Tebe.
Na Tebe, má lásko vzdálená.

Chtěla bych Tě cítit,
splynout v jedno tělo,l
jak se již dávno státi mělo.
Čas zhojil rány odloučení,
nabyl mne však přesvědčení,
že bych ráda zakusila
a proměnila radost, strach i požitek
v přenádherný zážitek.

Bojíš se snad? Není čeho.
Vždy jsi milý byl a přesvědčivý, přesto odešel jsi zpět.
I ve chvílích, kdy dávala jsem znát,
že bych chtěla s Tebou nejen se smát.

Povedlo se, ty jsi mi dal novou naději,
pak ale ustoupil jsi raději,
a já opět cítím smutek
nad tím, proč jsi utek.

Vím, že asi cítíš to co já,
tak nač čekat,
má-li se to stát.
Celé noci nespím a čekám,
zda-li přijdeš, či zavoláš.
Má lásko, nač ještě čekáš?

Tvé oči vždy jiskřily touhou,
bylo to ve chvíli,
kdy se setkaly na chvíli pouhou,
nikým však nespatřenou.

Proč nepřišel jsi a neřekl co cítíš,
já upřímná bych byla,
vše ráda Ti vysvětlila.
Býval jsi pro mě vším,
láskou, jistotou i spřízněnou duší.

Teď trápí mě zas,
že naše vzpomínky odnesl čas.
A jak se neustále praví,
stará láska, ta nerezaví.

A proto stále čekám,
ty nepřicházíš a já sním,
nejen o lásce, ale i o tobě,
na duší mám jen velký splín.

Přijď a rozežeň mraky,
přestaň už přemýslet taky,
nač je mysl, když máš cit,
když miluješ musíš ho mít.

Chci Tě, má lásko, už nečekej,
rozběhni se - hledej!
Hledej, kde mě máš,
kam odvál mě dlouhý čas.

Dlouhý, tak předlouhý jak jen může být,
nechtěla bych ti nijak ublížit.

Chtěla jsem Tě jen něžně políbit,
tys nečekal a odešel,
nikdy již za mnou nepřišel.
A proto jen tiše v noci sním,
kdy Tě, má lásko, znovu zřím.