Malý neposeda

Vstávat se mi nikdy nechce,
když maminka mě budí.
Pod nosem pošimrá mi lehce
a podzimní ráno, tak trochu studí.

A takhle to jde téměř každý den,
málokdy teď sluníčko se mnou vstává,
maminka přeruší mi krásný sen,
na to, abych vstal - pět minut mi dává.

Se mnou to lehké opravdu nemá,
jsem od přírody nenapravitelný spáč.
Ani ve škole ale ze mě radost nemá,
pro každého jsem jen malý rváč.

Já jí ale říkám, že jsem trochu živý,
ona ale přesto, svou láskou mne zahrne.
Když přinesu poznámku, tatínek se diví
a sestra, aby měla klid, moc se ke mně nehrne.

Nakonec mně všichni rádi mají,
já to vím a oplácím jim stejnou měrou.
Těžko ale za mě ruku do ohně dají,
poslušnost a pokušení se ve mně neustále perou.

Každý den se jim pořád omlouvám,
ale je to zbytečné, to oni dávno vědí.
Že už budu hodný, stále si namlouvám,
ale jen sedět na židli, zadeček mi svědí.

Promiňte mi, mám vás moc rád!