Medvěd Aprincezna

Procházím se kouzelnou krajinou
světa fantazie,
klidně tančím
vztažené dlaně plné lidských barev,
kroky v písku
píší další pohádkový příběh.

Kreslím si
portrét milující princeznu,
desítky dívčích tváří - mění se
na hladině mé představivosti
vodní kola
unášejí je někde v dál ...

V tom uslyšel jsem Tvůj hlas,
koráb plný upřímnosti
a souznění.

Vítr napínající plachty
touhou nových poznání,
jak nezkrotná a přitom raněná
latencí dětských vnímání.

Ruce mé plují snem,
dotýkají se Tvých hnědých kadeří
snítky jilmů v ně vpletené,
podzimní story dívčích dobrodružství.

Plaménky Tvých kaštanových očí
těkají a dychtí
nejsou chvíli v klidu,
neustále světélkují,
vymezují hranice čistoty ukojení.

Rty, co neustále štěbetají,
náhle zvážní a zvlhnou
neutěšenou smyslností.

Spodní, obzvlášť široký a vykreslený
jako největší peřinka
uschová tisíce polibků
navždy chrání je
jako miminka lásky
a nikdy je již nevydá
napospas všední krásky.

Tělo,
jako letní dozrávající klas
pružný, vzdorující spalujícím paprskům.

Představuji si
zvláště jeho zadní část
horní vrchol římsy,
který láká k prvovýstupu.

Z té výšky až oněmím a nechám se nést,
než zjistím, že je to vlastně pád
do nejpřívětivějšího údolí,
všech lidských tužeb a krás.

Spousta květin a vůní,
nad tím vším dominují
dva nejveselejší holé stromy,
věže Tvojí ctnosti.

Snílek jsem a snílek budu,
jsem jak starý medvěd
na procházce jasným lesem za trochou medu.

Toť moje pohádka,
věř či nevěř
vše nejkrásnější z Tebe
a co cítím.

A možná někdy jindy o tom ostatním.