Mladík a mořská víla

Vane letní vítr z mořské dáli,
naráží příboj na pobřežní skály.
Běží mladík po písečné pláži,
sportovec to s velkou kuráží.

Z moře náhle slyší krásný zpěv,
ve vodě spatří prapodivný zjev.
Z vln vystupuje půvabná dívčina,
V tyrkysových šatech z mlhy oděna.

Blankytné vlasy zlatem slunce protkané,
jsem víla Ariel, mladý pane.
Mladík úlekem na kolena klesl,
nejprve údivem ani nehlesl.

Neboj se mne, špitla plna citu,
pak si povídali, až do ranního úsvitu.
Zamiloval se, jak jenom muž může,
příště ji přinesl květy růže.

Růže však pro ni vůně záhadné,
ve slané vodě rychle uvadne.
Spíš mořské sasanky jsou krásky,
pro vílu symbolem lásky.

Být však suchozemec a vodní kráska,
to nemůže vydržet láska.
Pokud bys políbil jinou ženu,
víla se promění v mořskou pěnu.
Snad vše se v přátelství změní,
a já se to dozvím, ve svém snění.